Co je romský holocaust v ČR

Michal Schuster

Počátky pronásledování romského obyvatelstva nejsou spojeny až s nástupem Adolfa Hitlera k moci, ale stejně jako v případě Židů mají kořeny v po mnoho staletí živených a udržovaných předsudcích a představách Evropanů. Jejich projevy byly v různých dobách a na různých místech odlišné. Teprve nacisté se však rozhodli pronásledovat romské obyvatelstvo na základě jejich biologického původu. To bylo vyjádřeno již v komentářích k Norimberským rasovým zákonům, kde se roku 1936 uvádělo: „K cizorodým rasám patří v Evropě kromě Židů právě jen Cikáni“. Postup německých nacistů byl připravován a definován za pomoci nacistické rasové vědy, speciálního rasově-hygienického ústavu v Berlíně a uváděn do praxe různými politickými opatřeními, končícími např. nucenou sterilizací, internací ve sběrných, pracovních a koncentračních táborech či masovými popravami. Radikální řešení „cikánské otázky“ se postupně šířilo do dalších evropských zemí.  Počet obětí nacistického pronásledování Romů v Evropě bývá v současnosti odhadován na 200 - 500 000.

V Protektorátu

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se postupně uplatňovala všechna „proticikánská“ nařízení, která byla během třicátých let realizována v nacistickém Německu. Do počátku roku 1942 vycházela protiromská opatření z praxe první československé republiky, poté se uskutečňovala otevřeně rasová politika nacistů. Od roku 1940 bylo Romům zakázáno kočovat a bylo jim nařízeno usadit se v domovské obci, případně v místě posledního pobytu. Usazovací akce v protektorátu byla dle hodnocení státního aparátu úspěšná.

Již před vznikem protektorátu schválila vláda nařízení o kárných pracovních táborech, ve kterých měli být internováni asociální muži bez zaměstnání. Kárné pracovní tábory byly otevřeny v srpnu 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu (romští muži tvořili pouze několik procent z internovaných). V březnu 1942 bylo vydáno protektorátní vládou nařízení o preventivním potírání zločinnosti, na jehož základě bylo deportováno několik set protektorátních Romů označených za asociály do KT Auschwitz I.

Internační tábory

Od roku 1942 pak začala být u nás uplatňována otevřeně rasová protiromská opatření podle říšskoněmeckého vzoru. Vyvrcholením bylo přijetí výnosu o „potírání cikánského zlořádu“ 10. července 1942. Na základě následného soupisu dne 2. srpna 1942 podchytily protektorátní úřady asi 5000 „cikánů a cikánských míšenců“. Zhruba třetina z nich byla okamžitě internována v nově zřízených „cikánských táborech“ v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. 

V obou protektorátních táborech trpěly za nelidských podmínek zhruba tři tisíce „rasově nevyhovujících osob“ – mužů, žen a dětí všech věkových kategorií. Ve srovnání s vyhlazovacími či koncentračními tábory se mohou jevit letský a hodonínský tábor jako tábory méně významné, avšak v historii původních českých Romů mají obrovský význam. V obou táborech totiž trpěli a zahynuli za nehumánních podmínek lidé „pouze“ kvůli svému původu a nadto ve své rodné zemi a za asistence svých spoluobčanů.

„Cikánským táborem“ v Letech u Písku prošlo za dobu jeho existence (srpen 1942 – srpen 1943) zhruba 1 300 osob. Jednalo se o celé romské rodiny a tábor, jehož kapacita byla plánovaná maximálně pro 300 mužů, byl několikanásobně přeplněn. Možnost k propuštění sice existovala a byla užita na počátku existence táborů v souvislosti s jejich přeplněním a později v souvislosti s jejich likvidací, ale byla velice omezená. Další možností, jak se dostat z tábora, poskytovaly útěky. Všichni táboroví vězni (tedy i děti) museli pracovat vně nebo uvnitř tábora 8-10 hodin denně. Šlo především o lamačské a výkopové práce na stavbě nových silnic, o odklízení lesních polomů a práci v zemědělství. Stravu dostávali třikrát denně, ovšem jen v tom nejnutnějším množství. Katastrofální stravovací a hygienické podmínky spolu s nemocemi měly za následek smrt 326 vězňů. Vyvrcholením bylo na přelomu let 1942-43 propuknutí tyfové epidemie, na jejíž následky zahynulo největší množství vězňů. Zemřelí byli pohřbíváni nejprve na hřbitově v nedalekých Mirovicích a poté na provizorním pohřebišti v masových hrobech nedaleko tábora. Dozorčí službu v táboře vykonávali čeští pracovníci. Bezcitností proslul zejména velitel tábora Josef Janovský. Přes 500 osob bylo z letského tábora deportováno do KT Auschwitz-Birkenau.

V „cikánském táboře“ v Hodoníně u Kunštátu (srpen 1942 – srpen 1943) bylo internováno zhruba 1 400 osob. V táboře panovaly podobné podmínky jako v Letech. V důsledku táborových podmínek tu zemřelo 207 osob, které byly pohřbívány nejprve na obecním hřbitově v nedalekých Černovicích, po vypuknutí tyfové epidemie v hromadném hrobě nedaleko tábora. Do KT Auschwitz-Birkenau bylo deportováno přes 800 táborových vězňů.

Transporty do Osvětimi

Protektorátní „cikánské tábory“ v Letech a Hodoníně byly součástí nacistického „konečného řešení cikánské otázky“, které bylo postupně připravováno v Německu již od 30. let 20. století. Toto řešení započaté vyhlášením rasových zákonů a rasovým výzkumem, doplněné následně o nejrůznější formy perzekuce až po segregaci v různých táborech spělo až k vyhlášení „osvětimského výnosu“ vůdcem SS a šéfem německé policie Heinrichem Himmlerem 16. prosince 1942. Nařizoval v něm nucenou koncentraci všech rasových „cikánů a cikánských míšenců“ z Německem okupovaných území v KT Auschwitz II. - Birkenau. Na základě výnosu pak byli odtransportováni postupně i všichni Romové z protektorátu. Nejprve ti, kteří byli dosud ponecháni na svobodě pod stálým policejním dohledem, poté i vězni táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. První hromadný transport zhruba tisícovky Romů byl vypraven z Brna a dorazil do osvětimského komplexu dne 7. března 1943. Postupně bylo odtransportováno během roku 1943 a částečně 1944 asi 5000 protektorátních Romů.

Cílem transportů protektorátních i dalších evropských Romů se stal „cikánský rodinný tábor“ v KT Auschwitz-Birkenau. Celkem v něm bylo evidováno přes 22 000 osob, z nichž většina zahynula. Protektorátní Romové byli v Osvětimi po vězních z nacistického Německa (včetně okupovaných rakouských a sudetských zemí) druhou nejpočetnější vězeňskou skupinou. Možnou, i když také velmi nejistou nadějí na záchranu se staly transporty do jiných koncentračních táborů. Ty se však týkaly pouze práceschopných a zdatnějších vězňů a vězeňkyň. 

Jako poslední odjel 2. srpna 1944 transport romských mužů do Buchenwaldu a žen do Ravensbrücku. Po jejich odjezdu bylo v noci z 2. na 3. srpna zbývajících téměř 3000 vězňů „cikánského tábora“ (především starých a nemocných, žen a dětí) nahnáno do plynových komor, zavražděno a jejich těla spálena. 

Důsledná genocida

Po osvobození se vrátilo z koncentračních táborů a jiných internačních či pracovních zařízení pouze asi 600 mužů, žen a dětí z původní české romské populace. Genocida českých a moravských Romů tak byla pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedených genocid druhé světové války, protože došlo téměř k jejich úplnému vyvraždění. 

Perzekuce romského obyvatelstva v klerofašistickém Slovensku přinesla zhruba 1 000 obětí. Nedošlo tam sice k programové genocidě jako v případě židovského obyvatelstva, nicméně perzekuce různých forem od šikanování, izolace, věznění v pracovních táborech až po masové vyvražďování se dotkla velké části tamního romského obyvatelstva. 

(mezititulky redakce)