Popírání romské genocidy
v demokratickém kontextu

VÁCLAV WALACH

Uznání základních lidských práv a svobod patří k hlavním výdobytkům Sametové revoluce. Spolu s tím se však vynořila řada dilemat týkajících se jejich uplatňování. Na jedné straně Listina základních práv a svobod garantuje svobodu projevu, právo na informace a zákaz cenzury, na straně druhé stanovuje možnost jejich zákonného omezení, jde-li o opatření nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Jinými slovy, svoboda slova není absolutní, ale relativní hodnotou; má své hranice, jakkoli nesnadné jejich hledání a ustavování je. 

V případě romské genocidy jsou limity svobody slova dány Trestním zákoníkem. Dopustí-li se někdo veřejného popírání, zpochybňování, schvalování anebo ospravedlňování nacistické, komunistické nebo jiné genocidy či jiných zločinů nacistů a komunistů proti lidskosti, bude podle § 405 potrestán až třemi léty odnětí svobody. Přestože bylo v minulosti v dané věci podáno několik trestních oznámení, nikdo z podezřelých nebyl dosud odsouzen. Podle policie a jejích znalců nebyly totiž zjištěny okolnosti opravňující zahájení trestního řízení. 

Není cílem tohoto textu učiněná rozhodnutí rozporovat. Nejedná se o příspěvek k právní analýze popírání romské genocidy, jakkoli ústavní rozměr nikdy nelze zcela pouštět ze zřetele, nýbrž o politologické pojednání, jehož účelem je nastínit, co popírání romské genocidy představuje a jaké etické otázky vyvolává v demokratickém kontextu. Zakládá se na předpokladu, že slova realitu nejen popisují, ale také vytvářejí. A nenávistná slova napomáhají utvářet společenské nerovnosti ústící v útlak jedné skupiny druhou. 

Nenávistná mluva

O slovech vedoucích ke skupinovému útlaku se hovoří jako o nenávistné mluvě (hate speech). Jedná se o jednu z variant násilí z nenávisti, které je obecně definováno jako útok motivovaný předsudky a stereotypy o určitých společenských skupinách. Pachatelé si oběti vybírají nikoli na základě jejich osobních charakteristik, ale podle jejich skupinové příslušnosti, ať už skutečné, nebo domnělé. Znakem takové příslušnosti může být barva pleti, etnicita, národnost, víra, pohlaví, sexuální orientace a jiné.

I když se mohou zdát slovní útoky méně závažné než ty fyzické, vždy to rozhodně neplatí. Nejen že oběti nenávistného násilí obecně pociťují ve srovnání s jinak motivovanými útoky větší psychickou újmu, nenávistné napadání má často podobu procesu začínajícího slovy a končícího činy. Nenávistná propaganda navíc může fyzické útoky vyvolávat a posilovat v širším měřítku. Kolektivní násilí je bez nenávistné mluvy jen stěží představitelné. Slova poskytují důvody k činům a ospravedlňují jejich potřebnost či nezbytnost.

Nacistická propaganda a protiromský rasismus

Protiromská propaganda německých nacistů je typickým příkladem nenávistné mluvy. Romové zde byli líčeni jako příslušníci neevropské „rasy“, která parazituje na většinovém obyvatelstvu a představuje vážné ohrožení rasové čistoty německého národa. Vzhledem k této propagandistické charakteristice byly již v roce 1933 zvažovány deportace a masová sterilizace jako vhodné bezpečnostní prostředky. V souladu s Norimberskými zákony pak byli Romové zbaveni části občanských práv a sňatky s Němci postaveny mimo zákon. V roce 1936 odjely první transporty Romů do koncentračního tábora v Dachau. Výjimečné nebezpečí zasluhovalo výjimečná opatření.

Přestože se nacistická perzekuce Romů opírala o pseudovědecké teorie, její ideologické kořeny sahají mnohem hlouběji do minulosti. Předsudky a stereotypy, spojující Romy s kriminalitou, špionáží pro cizí mocnosti, zahálkou, absencí hygienických návyků, morem či kanibalismem, se utvářely po staletí a rovněž měly své praktické důsledky. Romové byli střídavě vyhošťováni a usazováni, zabíjeni, mrzačeni a jinak trestáni a regulováni. Někdy se tak dělo v rozporu se zákonem, někdy v souladu s ním.

V Německu byl první zákon namířený proti Romům přijat v roce 1926 v Bavorsku. Československo ten svůj přijalo necelý rok poté. Oba se zaměřovaly na „cikány z místa na místo se toulající a jiné tuláky práce se štítící,“ jak stálo v zákoně č. 117/1927 O potulných cikánech, a zaváděly speciální opatření jako vydávání tzv. kočovných listů či „cikánských“ legitimací. V konečném důsledku nicméně dovolovaly postihování všech Romů, to jest bez ohledu na způsob života.

Kolik Romů bylo následně potrestáno pobytem v kárných pracovních táborech v Letech a Hodoníně u Kunštátu, jejichž výstavba byla naplánována ještě před zřízením Protektorátu, zůstává nejasné. Jejich následná přeměna na tábory cikánské, kam byli soustředěni romští muži, ženy i děti, byla ovšem vedena týmž motivem: Romové jsou hrozbou, před kterou je třeba ostatní chránit.

Když „nikdy více“ moc neznamená

Cílené systematické vyhlazování určité skupiny osob představuje ten nejkrajnější důsledek nenávistné mluvy. Těžko si však představit cestu ke „konečnému řešení“, jež by nebyla vydlážděna předsudky a stereotypy o druhých. I proto jsou nenávistné výroky značně zneklidňující a mezi dotčenými právem vzbuzují obavy.

Téma romské genocidy v tomto ohledu sehrává důležitou roli. Koncem října 2015 nasprejoval neznámý pachatel na Památník sintských a romských obětí nacionálního socialismu v Berlíně symboly svastiky a nápis: „Do plynu!“ Evropské fórum Romů a Travellerů, zvláštní poradní shromáždění Rady Evropy ve věci reprezentování zájmů zmíněných skupin, nato vydalo prohlášení, v němž vyjádřilo podezření, že slova „nikdy více“ ztratila na významu. Přitom se odkázala na posilování extrémně pravicových stran v současné Evropě.

Protiromská rétorika ovšem není záležitostí jen subjektů na pravém kraji politického spektra. Některé výroky představitelů politického středu se od ní odlišují jen málo, pokud vůbec. Znovu se ozývají hlasy, které obraz Romů zkreslují na bezpečnostní hrozbu. Znovu se hovoří o „romské kriminalitě“, jako by to byl přirozený rys romské populace. Znovu je veřejnost přesvědčována politiky o nevyhnutelnosti výjimečných bezpečnostních opatření, která se tváří etnicky neutrálně, avšak prakticky mají sloužit k šikaně stigmatizovaných skupin a obratem k jejich dalšímu odcizování zbytku společnosti.

Koncentrák to nebyl

Popírání či znevažování romské genocidy s protiromskou rétorikou úzce souvisí. Ani jedno se neobjevuje ve vzduchoprázdnu, nýbrž v konkrétním společenském a kulturním kontextu. V Česku to znamená situaci, kdy dlouhodobě většina obyvatelstva hodnotí česko-romské soužití jako špatné. Mít Romy za sousedy by nevadilo jen malé části z nich, stejně tak by se podstatná většina necítila dobře, kdyby jejich syn nebo dcera měli vztah s Romem či Romkou.

Za těchto okolností stěží překvapí, že diskuse o romské genocidě, jejím charakteru a průběhu, je poznamenána nenávistnými názory. Když Evropský parlament v rámci svého Usnesení o situaci Romů v Evropské unii (2005) vyzval Evropskou komisi a příslušné orgány, aby „podnikly všechny nezbytné kroky, aby byl z místa dřívějšího koncentračního tábora v Letech u Písku odstraněn vepřín a aby zde byl vystavěn důstojný památník“, česká politická reprezentace namísto „plného uznání“ romské genocidy reagovala odmítavě. Z pětadvaceti odpůrců Usnesení tvořili téměř  polovinu čeští europoslanci. Miloslav Ransdorf, zvolený za Komunistickou stranu Čech a Moravy, při této příležitosti prohlásil, že „žádný skutečný koncentrák tam nikdy nebyl“ a opačné hledisko ztotožnil s „bezuzdným lhaním“.

K tomuto „terminologickému“ sporu se brzy připojili další, včetně tehdejšího Prezidenta ČR Václava Klause. Výsledkem je, že Evropskému parlamentu nebylo vyhověno a vepřín na původním místě stojí dál, a to i přesto, že ke sjednání nápravy se zavázala nejedna vláda. Jeden z důvodů přibližuje výrok Josefa Krejsy, někdejšího republikánského poslance Parlamentu ČR, v němž označil záměr vlády Josefa Tošovského vybudovat důstojný památník romským obětem nacismu za „jednoduše drzost a urážku všech bílých občanů tohoto státu“.

Coby tehdejší předsedkyně ultrapravicové Národní strany se v podobném duchu vyjádřila Petra Edelmannová. V souvislosti s vytvořením památníku českých vlastenců na letském území v roce 2006 řekla prostřednictvím médií mimo jiné toto:

„Tábor byl primárně určen pro cikánskou menšinu, Němci tam ovšem přiváželi také tuláky a jiné asociály. Podle nás nemá cenu stavět podobným lidem památníky, my budujeme pomník těm, kteří něco dokázali.“

„Ti nebojovali za osvobození České republiky, ti tam byli deportováni z toho důvodu, že nebyli schopni pracovat.“

„Když někdo nemá hygienické návyky, a potom šíří infekční nemoci, tak je více méně chyba na jeho straně.“

V uvedených citacích jsou mobilizovány letité stereotypy k odmítnutí nároku na uznání utrpení a útlaku, jimž byli Romové vystaveni ze strany nacistů a kolaborantů. Romové jsou zde zbaveni statusu obětí i hrdinů, jsou redukováni na povaleče a šiřitele nemocí, kteří si za svůj osud mohou sami. Z vězňů se stávají pachatelé, z utiskovaných utiskovatelé. Pozorujeme tutéž rétorickou strategii, kterou využívali strůjci nedávných protiromských shromáždění v českých městech. Rovněž i zde byli Romové (když ne jako celek, tak jako naprostá většina) pasováni do role viníků údajně se horšící bezpečnostní situace.

Nenávistná mluva a liberální demokracie

V nenávistné mluvě nezřídka kráčí morální ponižování jedněch ruku v ruce s vyvyšováním druhých. Zatímco sebe samotné máme tendenci chápat pozitivně, u druhých snáze vidíme to špatné. A čím více se k tomu uchylujeme, tím více mezi sebou stavíme zdi, přes které již nevidíme, že dobří a špatní jsou na obou stranách, že dobro a zlo nejsou absolutní kategorie a že člověk má přirozené sklony jak k dobrému, tak ke špatnému jednání. Záleží na okolnostech a především na nás samotných, kterým směrem se vydáme.

Opevňování se ve vlastním světě nikdy neposkytuje skutečné řešení společenských problémů. Za následek má pouze ztrátu schopnosti nazírat na svět cizíma očima. Tato dovednost, jíž se učíme po celý život, přitom leží v samotném základu demokraticky spravované společnosti. Bez vzájemného pochopení se jakýkoli dialog znemožňuje, převládá střet monologů, spleti hlasů, které si nemají co říci. V demokratické společnosti je třeba neustále vytvářet a obnovovat podmínky, které dialogu svědčí a vyživují jej.

Nenávistná mluva, kam patří obvykle i popírání romské a jiné genocidy, nás svádí z této cesty. Spíše než pobídkou k dialogu je, jak tvrdí profesor práva Richard Delgado, úderem do tváře – fackou, jež napadené umlčuje, vylučuje je z veřejného života, znevažuje jejich společenský přínos a posiluje meziskupinové napětí a konflikty. Nenávistná mluva není ani tak projevem svobody slova, jako spíše útokem na ideu lidské rovnosti, bez níž je demokracie nemyslitelná.

Zároveň ne každý nesympatický názor je nenávistnou mluvou a ne všechny zraňující výroky jsou v rozporu se základními demokratickými principy. Naučit se to správně rozlišovat je zásadní etickou výzvou, týkající se každého z nás.