Jaký je přístup k romskému holocaustu?

Michal Schuster

Z celkového počtu asi 5 500 českých a moravských Romů, uvězněných v různých internačních a koncentračních táborech, se po osvobození vrátilo jen asi 600. Nacistický teror tak přežila v českých zemích asi jen desetina původních Romů. Kromě nich se vrátilo několik romských rodin a jednotlivců skrývajících se po dobu okupace především na Slovensku. Některým se podařilo vyhnout deportacím s pomocí neromských sousedů a přátel či díky úplatkům. Jejich původní domovy byly často po uvěznění či odtransportování zničeny, jejich majetek rozkraden či rozprodán ve veřejných dražbách a oni se tak neměli kam vrátit.

Zapomenutá genocida

Nacistická perzekuce Romů bývá někdy označována jako neznámý či zapomenutý holocaust. Události spojené s holocaustem Romů byly totiž po skončení druhé světové války po mnohá desetiletí opomíjeny, ať už v zemích východního bloku, které neměly zájem otevírat téma etnicity „osob cikánského původu“, nebo na Západě, kde nadále panovaly předsudky vůči Romům, a ti byli proto po dlouhá léta označeni za osoby nacisty pronásledované z kriminálních důvodů.

Oběti z řad Romů byly po skončení druhé světové války nejen široce přehlíženy úřady, ale nebyly vpuštěny ani do veřejné a historické paměti. Zdrojem opomíjení byla i skutečnost, že majoritní společnosti v jednotlivých státech Evropy včetně společnosti české nesly na tragickém osudu Romů žijících na jejich území svůj díl (nepřiznané) odpovědnosti. Po válce tak stanuli před soudem pouze bývalý velitel letského tábora Josef Janovský (roku 1948 osvobozen) a bývalý romský vězeň a kápo v hodonínském a osvětimském táboře Blažej Dydy, který byl za své zločiny roku 1947 odsouzen na doživotí.

První připomínky

Od 60. let se aktivizovalo mezinárodní romské hnutí, jehož centrem se stala Paříž, kde byl vytvořen „Mezinárodní výbor Cikánů“. Ten se stal organizátorem prvního mezinárodního kongresu Romů v roce 1971 u Londýna, na kterém prakticky vznikla dnešní „Mezinárodní romská unie“ (International Romani Union). Mezi první požadavky mezinárodního romského hnutí patřilo právě uznání rasového pronásledování Romů nacisty. Především v Německu pak probíhaly protestní akce v bývalých koncentračních táborech, jež vedly například k tomu, že roku 1982 se spolkový prezident Německa veřejně německým Romům za události druhé světové války omluvil.

Také pro českou romskou organizaci Svaz Cikánů-Romů (1969-1973) hrála otázka holocaustu Romů důležitou roli. V rámci svazu působila komise bývalých vězňů koncentračních táborů a v roce 1973 se uskutečnilo dokonce první oficiální pietní shromáždění na místě bývalého tábora v Hodoníně u Kunštátu.

Po pádu komunismu

Na tyto aktivity pak bylo plynule navázáno po roce 1989, kdy vznikla celá řada romských organizací a spolků (např. Muzeum romské kultury či Výbor pro odškodnění romských obětí holocaustu). Holocaust Romů se teprve pozvolna dostával do popředí zájmu politiků, odborníků a veřejnosti. Mohlo také docházet k rozvoji veřejného připomínání, vzdělávání a výzkumu tohoto tématu. Nejen na místech protektorátních táborů se pravidelně konají vzpomínkové akce, téma se objevuje ve výkladu učitelů škol, v odborných publikacích, na výstavách a přednáškách.

Po roce 1989 mohly také vznikat pomníky, památníky či pamětní desky na různých místech ČR spojených s romským holocaustem. Např. v Letech u Písku byl pomník nedaleko tamní velkovýkrmny vepřů odhalen roku 1995 za účasti tehdejšího prezidenta ČR Václava Havla. Muzeum romské kultury nechalo roku 1998 v Hodoníně u Kunštátu instalovat památník na masový hrob táborových vězňů zvaný Žalov (dnes je toto místo kulturní památkou).  

Dalším důležitým procesem bylo postupné odškodňování romských obětí nacismu, ke kterému mohlo např. v našich zemích dojít hromadně až od konce 90. let z financí Německa a švýcarských bank.

Všude v civilizovaném světě se obětem holocaustu projevuje úcta a místa jejich utrpení jsou uchovávána s veškerou důstojností. Zatímco rekreační středisko na místě bývalého tábora v Hodoníně u Kunštátu již český stát mění na důstojný památník, na místě tábora v Letech nadále stojí velkovýkrmna vepřů. Zatímco ve světě bylo datum 2. srpna, připomínající vyhlazení „cikánského tábora“ v KT Auschwitz, vyhlášeno Mezinárodním dnem romského holocaustu a např. v Polsku a Maďarsku významným státním dnem, v České republice k tomuto symbolickému aktu nedošlo.

Dnes tedy již není pochyb o tom, že nacistická rasová ideologie byla základem politiky vedené proti Romům a pojmy její propagandy jako „preventivní boj proti zločinnosti“ či „potírání cikánského zlořádu“ sloužily jako pouhá záminka ospravedlňující nejrůznější opatření. Čím více se však tyto historické události vzdalují, tím více ubývá přímých svědků, lidská paměť slábne a naproti tomu sílí snahy holocaust Židů a Romů popírat.

Popírání, manipulace, politizace

Podle popíračů (historických revizionistů, negacionistů) neexistovalo nacisty organizované masové vyvražďování a neexistovaly ani miliony obětí holocaustu. Existovaly pouze „ojedinělé oběti a zločiny“, většina vězňů koncentračních táborů prý zemřela přirozenou smrtí nebo na nakažlivé nemoci. V zahraničí existuje celá škola „historiků“, kteří své revizionistické názory uveřejňují, ať už legálně či nelegálně. S  působením popíračů se v minulosti setkala i česká veřejnost. Ať už to byla brožurka „Osvětim – fakta versus fikce“, která byla distribuována některým učitelům dějepisu středních škol roku 2005, nebo události kolem odhalení „památníku“ ze strany dnes již neexistující Národní strany v Letech u Písku roku 2006. Z komentářů vedení této strany vyplývalo, že po vzoru tzv. osvětimské lži popírá utrpení Romů a jejich genocidu za druhé světové války, jež se na našem území odehrála.

Jednou ze základních taktik popíračů je manipulace se známými historickými fakty a jejich důsledky. Historickým faktem je například to, že v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu zemřela téměř čtvrtina vězněných na následky katastrofálních hygienických, ubytovacích a stravovacích podmínek. V očích popíračů vypadá však skutečnost poněkud jinak: vysoká úmrtnost byla zapříčiněna tím, že vězni nechtěli dobrovolně dodržovat základní hygienické návyky. Historickým faktem je také to, že v těchto táborech byli vězněni Romové pro svůj rasový původ. Ovšem podle popíračů to bylo proto, že tito lidé byli zločinci a asociální spodina. Typickým je také spor o to, zda tyto tábory byly „koncentrační“, „pracovní“ či jen „sběrné“, který je vyvoláván právě za účelem zpochybnění utrpení obětí romského holocaustu. 

Díky mediálnímu zájmu je však téma letského tábora také často zneužíváno různými politickými skupinami a jednotlivci k rychlému zviditelnění. Tak tomu bylo i v případě Národní strany, která v blízkosti pietního místa v Letech pokřtila roku 2009 knihu Konečné řešení Otázky cikánské v Českých zemích, nebo v případě politika Tomia Okamury roku 2014, kdy prohlásil, že vězni letského tábora umírali v důsledku staroby a chorob, které do tábora sami přivlekli.

(mezititulky redakce)