Za jakých okolností je popírání holocaustu trestné?

Trestnost popírání holocaustu upravuje § 405 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“). Podle tohoto ustanovení bude potrestán ten, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo ospravedlňuje nacistické, komunistické nebo jiné genocidium, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny nebo zločiny proti míru. Pachateli za tento trestný čin hrozí trest odnětí svobody v délce šest měsíců až tři léta. 

Holocaust je označení systematického pronásledování a hromadného vyvražďování všech etnických, náboženských a politických skupin nacistickým Německem během druhé světové války, jehož součástí byl systém koncentračních, pracovních a vyhlazovacích táborů. Ačkoliv tedy slovo „holocaust“ vešlo ve všeobecnou známost v souvislosti s vyhlazováním židovského národa, lze jej vztáhnout na všechny ostatní oběti nacistické továrny na smrt, tedy i Romy. 

Ve vztahu k ustanovení § 405 trestního zákoníku bude holocaust spadat pod pojem „genocidium“. Definici genocidia obsahuje Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, která je jako mezinárodní smlouva ratifikovaná parlamentem součástí českého právního řádu. Podle čl. II této Úmluvy se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné. 

U holocaustu můžeme snadno identifikovat všechny tyto aspekty. Rozhodující je zde však pojem genocidium ve smyslu výše uvedené definice, jelikož někteří historikové zahrnují pod pojem holocaust pouze genocidium židovského národa. To nic nemění na tom, že cílené vyhlazování jiných skupin obyvatel nacisty během druhé světové války bylo rovněž genocidiem.

Při posuzování, zda určité výroky mohou naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podle § 405 trestního zákoníku, je třeba rozlišovat, zda jejich předmětem bylo popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování genocidia. 

O popírání půjde, pokud bude pachatel tvrdit, že ke genocidiu v rozporu s historickými fakty vůbec nedošlo. 

Zpochybňováním bude za stejných podmínek (tj. v rozporu s historickými fakty) například tvrzení, že ke genocidiu sice došlo, ale v podstatně menším rozsahu.

Dovolatel nechal přeložit a na internetové stránky umístil článek s názvem „Holocaust a jeho čtyřmilionová varianta“, jehož obsahem byly i věty: „Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, že byl v jakémkoli táboře smrti používán jedovatý plyn, plynové komory nebo plynové pece.“ … „Tábory smrti kontrolovali kvalifikovaní inženýři a ti uvedli, že zmiňovaná zařízení byly sprchy, že nemohla být používána jako plynové komory a že údajná úmrtí byla nemožná. Za své posudky byli uvězněni.“ Konečně i to, že „...existuje i množství očitých svědectví vězňů, kteří existenci táborů smrti popírají, i ti jsou umlčováni a vězněni.“, a to vše v úmyslu polemizovat o podstatě a rozsahu nacistického genocidia proti Židům za druhé světové války.
(celé rozhodnutí NS najdete pod značkou 3 Tdo 475/2012 zde) 

Zpochybňování nepodstatných vedlejších skutečností či polemizování o rozsahu genocidia na základě historických faktů trestné není.1

Schvalování představuje vyjádření souhlasu s genocidiem. Může jít o souhlas výslovný, nebo i nepřímý například formou výroku „cikáni do plynu“.2 Za schvalování genocidia může být považováno také oslavování nacistických zločinců jako jsou Adolf Hitler nebo Rudolf Hess, kteří se na organizování genocidia podíleli.3 

Je však skutečností notoricky známou každému dospělému člověkovi s alespoň základním školním vzděláním, že Adolf Hitler byl přímo personifikací nacistické ideologie, nacistického hnutí a společenského systému Německa v letech 1933-1945, když tento systém lze do značné míry označit za praktickou realizaci myšlenek obsažených v Hitlerově „bibli“ Mein Kampf. … Projev sympatií k osobě Adolfa Hitlera proto nelze interpretovat jinak jako projev sympatií k nacistickému hnutí a současně schvalování nacistického genocidia zločinů proti lidskosti, které byly dominantním projevem existence tohoto hnutí v uvedeném období.
(celé rozhodnutí NS najdete pod značkou 11 Tdo 409/2010 zde)

Ospravedlňováním bude nakonec jednání, které poukazuje na oprávněnost či zaslouženost genocidia. Může se jednat o tvrzení, že spojenci páchali za druhé světové války ještě horší zločiny, nebo že nacistické Německo zažívalo hospodářský růst, který vyvážil negativní dopad genocidia.4 

K tomu, aby výše uvedená jednání byla trestná, je nutné, aby se jich pachatel dopustil veřejně.

Za jakých okolností je trestný čin spáchán veřejně, upravuje § 117 trestního zákoníku:

Trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými. 

V praxi se může jednat o projevy na politických shromážděních, veřejných diskuzích, sportovních utkáních, článcích v tisku, ale také příspěvky na sociálních sítích jako je Facebook a Twitter nebo diskuzích na zpravodajských serverech. Vzhledem k podmínce přítomnosti nejméně tří osob může být trestným i projev pronesený v rodinném kruhu nebo mezi přáteli. Projevy pronesené mezi čtyřma očima nebo v soukromé korespondenci naopak trestné nebudou.

Dalším znakem nutným pro trestnost výše uvedeného jednání je úmysl pachatele. To znamená, že v případě popírání genocidia musí pachatel o nepravdivosti svých výroků vědět nebo být s jejich možnou nepravdivostí alespoň srozuměn (například pokud je přejímá ze zjevně nedůvěryhodného zdroje). Popírání ze skutečné neznalosti tedy trestné není. V praxi se však při posuzování úmyslu bude vycházet z osobních poměrů pachatele a znalosti historických skutečností, kterou lze u něj důvodně očekávat.

Co se týká úmyslu dovolatele a jeho případného omluvitelného právního omylu, i s touto jeho obhajobou se již náležitě vypořádaly soudy dosud činné ve věci. Je však zřejmé, že dovolatel je osobou pocházející z České republiky, znalou historických a společenských souvislostí…. Stejně tak je nezpochybnitelné, že dovolatel nechal předmětný článek přeložit, uveřejnil jej na svých internetových stránkách bez jakéhokoli vysvětlujícího (doprovodného) textu, kterým by se případně od jeho obsahu distancoval, když jeho námitka, že jeho úmyslem bylo vyvolat pouze diskusi na dané témata, postrádá smysl a zjevně uvedenému tvrzení neodpovídá.
(celé rozhodnutí NS najdete pod značkou 3 Tdo 475/2012 zde)

Zejména znalost historického kontextu druhé světové války a role osobností jako je Adolf Hitler v genocidě židovského národa a jiných skupin obyvatel bude s ohledem na soudní praxi třeba považovat za skutečnost notoricky známou, jejíž znalost se předpokládá u každého dospělého člověka s alespoň základním školním vzděláním.5

Poznámky:
1  Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2009, 3285 s. s. 3211
2  Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005
3  Tamtéž
4  Tamtéž
5  Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 11 Tdo 409/2010

Proč je nutné popírání holocaustu kriminalizovat?

Podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod jsou všichni lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Popírání, zpochybňování, schvalování či ospravedlňování holocaustu jako historického faktu představuje popření této myšlenky. Podstatou holocaustu byla snaha zničit celé skupiny lidí na základě jejich nezměnitelné charakteristiky – víry, etnické či národnostní příslušnosti, sexuální orientace nebo politického přesvědčení. Jednalo se tedy o útok na myšlenku rovnosti všech lidí v důstojnosti a právech, kdy se odlišnost určité skupiny lidí stávala důvodem pro její eliminaci.

Nyní, když je holocaust součástí minulosti, představuje jeho popírání zásah do práva na ochranu důstojnosti obětí holocaustu a jejich potomků:

„Hrůzy Osvětimi nepatří jen do historie a historické vědy. Přeživší Židé a jejich potomci mají právo na ochranu své důstojnosti a důstojnosti a památky svých předků. Usmrcení milionů Židů nacisty je notorickým a nepopiratelným historickým faktem, který byl zjištěn nade vší pochybnost na základě nevyvratitelných faktů. Předmětem vážného historického výzkumu může být odhad počtu obětí, ne však úplné popírání nebo bagatelizace holocaustu.“
(Rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 14. 7. 1983 ve věci T. v. Belgie)

Popírání holocaustu je zároveň ohrožením myšlenky rovnosti všech lidí, jelikož jeho cílem je zpravidla podněcování nenávisti ke skupinám osob, jejichž genocida je popírána, zpochybňována či ospravedlňována. U schvalování genocidia se přitom jedná o cíl zcela evidentní.

„Není pochyb, že popírání pravdivosti jasně doložených historických faktů jako je holocaust…nepředstavuje historické bádání, které je možné označit za hledání pravdy. Cíle a výsledky tohoto přístupu jsou zcela odlišené. Jejich skutečných účelem je rehabilitovat nacistický režim a v důsledku toho obvinit oběti samotné z falšování historie… Popírání či revidování tohoto typu historického faktu podceňuje hodnoty, na nichž stojí boj proti rasizmu a antisemitismu, a představuje vážné ohrožení veřejného pořádku. Takové jednání je neslučitelné s demokracií a lidskými právy, protože zasahuje do práv ostatních.“
(Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 6. 2003 ve věci Garaudy proti Francii) 

Tím, co dělá z popírání holocaustu společensky nebezpečné jednání vyžadující trestní postih, je tedy ohrožení veřejného pořádku spočívajícího v pokojném soužití všech lidí. Útočí na samu identitu osob náležejících ke skupinám zasaženým holocaustem s cílem je znevážit. Staví na existujícím sociálním napětí, které tím zdůrazňuje a vytváří půdu k eskalaci od verbálních útoků k útokům na majetek či fyzickému násilí.1 Společenská nebezpečnost takového jednání tudíž odůvodňuje upřednostnění ochrany veřejného pořádku před právem na svobodu projevu, které je v důsledku kriminalizace popírání holocaustu nutně omezeno.

„Veřejný zájem na předcházení trestným činům a výtržnostem, které by byly vyvolány v důsledku podněcování nenávisti k Židům, a požadavek na ochranu jejich práv, převažují v demokratické společnosti nad svobodou popírat všeobecně známou skutečnost masového vyhlazování Židů v koncentračních táborech během nacistického režimu.“
(Rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 6. 9. 1995 ve věci Remer proti Německu)

Popírání holocaustu se tedy řadí například vedle trestných činů hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 trestního zákoníku nebo podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 trestního zákoníku – trestné činy kriminalizující násilí z nenávisti v podobě slovních útoků, které ohrožují pokojné soužití ve společnosti, a tím i veřejný pořádek.

Poznámky:
1  Hate Crime Laws: A Practical Guide. OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights (ODIHR). 2009. s. 20.

Holocaust a Romové? Vždyť to se týká jen Židů. Nebo ne?

Začněme vysvětlením, co se pod pojmem holocaust vlastně skrývá. Téměř každý jistě ten pojem zná v souvislosti s vyvražďováním Židů za druhé světové války. Holocaust je ale označení systematického pronásledování a hromadného vyvražďování všech etnických, náboženských a politických skupin nacistickým Německem během druhé světové války, jehož součástí byly koncentrační, pracovní a vyhlazovací tábory. Pojem holocaust tedy zahrnuje i všechny ostatní oběti nacistické továrny na smrt včetně Romů.

V mnoha evropských právních úpravách je popírání holocaustu trestné. Je tomu tak i v českém právu (viz výše otázku Za jakých okolností je popírání holocaustu trestné?)

Napsal to jen na Facebooku. Může to také být trestné? 

Ano, může. Sociální sítě jako například Facebook nejsou jakási alternativní realita, do které běžné trestní právo nemůže. I projevy napsané na Facebooku mohou být trestné. V případě popírání genocidia dokonce uvedení takového prohlášení na sociální síti zajistí, že se pachatel jednání dopustí veřejně, což je podle trestního zákoníku podmínka pro to, aby jednání bylo trestné.

Ostatně podívejme se, co na to trestní zákoník, který se veřejnosti jednání věnuje v § 117:

Trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými. 

Upozornil jsem v diskusi, že popírání holocaustu je trestné, ostatní ale argumentovali, že jen vyjadřují svůj názor a od toho tu máme svobodu slova. Tak jak to tedy je?

Svoboda slova je zaručena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod, který říká mimo jiné:

„Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

Cenzura je nepřípustná.

Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ 

Listina tedy sama v tomto článku předpokládá, že svoboda slova může být zákonem omezena. Svoboda slova ale neznamená ničím neomezovanou možnost říkat cokoliv. Zákon stanoví, jaké verbální vyjádření již není přípustné, neboť zasahuje do jiného práva, které je potřeba v demokratické společnosti chránit.

Takto omezuje svobodu slova právě trestní zákoník v ustanovení § 405, které se věnuje popírání holocaustu. V rozhodovací praxi se k této problematice soudy staví následovně:

„Pokud dovolatel ve svém podání zpochybňuje, zda je vůbec možné (ve vztahu k čl. 17 odst. 4 zák. č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, dále jen Listiny) omezit svobodu slova v tom směru, že otázka holocaustu nemůže být předmětem jakýchkoli polemik, neboť toto je v rozporu právě s čl. 17 odst. 4 Listiny, nezbývá než znovu zopakovat, že podle čl. 17 odst. 4 Listiny, svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“
(celé rozhodnutí NS najdete pod značkou 3 Tdo 475/2012 zde)

Touto otázkou se zabýval i Ústavní soud České republiky (dále jen Ústavní soud) ve svém rozhodnutí - nálezu sp. zn. IV. ÚS 2011/10 ze dne 28. listopadu 2011:

„Ústavní soud se ztotožňuje s principy bránící se demokracie, jejichž právní aplikace je opodstatněná s přihlédnutím k historickým zkušenostem s nacistickou a komunistickou totalitou nejen v našem státě, nýbrž i v celoevropském kontextu. Jestliže jsou odpůrci demokracie a hodnot, na kterých demokracie stojí, připraveni na ni útočit, musí být i demokratický režim připraven bránit se těmto atakům, a to v nutných případech i omezením základních práv. Ústavní soud zdůrazňuje, že přes nepochybnost garance základních práv pro každého, je právem i povinností demokratického státu přiměřenými prostředky bránit sebe sama i společnost, kterou reprezentuje, proti destruktivním útokům ze strany těch hnutí a jednotlivců, jež popírají a zpochybňují základní demokratické hodnoty. Demokracie, která by bezvýhradně odmítla používat proti svým protivníkům státní moc, otevírala by bránu nejen anarchii, ale i totalitě. Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje nesmí být zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo; povinnost demokratického právního státu (nesvázaného s žádnou výlučnou ideologií) uplatňovat státní moc v mezích a způsobem stanovených zákonem nelze pak zaměňovat s rezignací čelit projevům zla a nenávisti i takovými prostředky, jež se šiřitelům těchto projevů mohou jevit jako tvrdé.“

Demokratický výdobytek, svobodu slova, nelze zneužívat k šíření nenávisti a zločinných ideologií, které nemají s demokracií nic společného.

Co když někdo prostě nevěří učebnicím dějepisu? To je trestné i pochybovat? Připomíná mi to totalitu.

K trestnímu stíhání by mělo docházet pouze tehdy, jestliže již není jiné možnosti, jde o velmi závažné jednání a nestačí jiná forma jeho řešení.

Proto jedním ze znaků nutných pro trestnost popírání genocidia je úmysl pachatele. To znamená, že pachatel o nepravdivosti svých výroků musí vědět nebo být s jejich možnou nepravdivostí alespoň srozuměn (například pokud je přejímá ze zjevně nedůvěryhodného zdroje). Popírání ze skutečné neznalosti tedy trestné není.

To, zda někdo mohl nebo nemohl vědět, jak to s nacistickými zločiny bylo, soudy v případném trestním řízení zkoumají na základě osobních poměrů pachatele a znalosti historických skutečností, kterou lze u něj důvodně očekávat. Historický kontext druhé světové války, role osobností jako Adolf Hitler – znalost takových aspektů dějin se předpokládá u každého dospělého člověka s alespoň základním školním vzděláním.